Znak obce a Nazev obce

Dnes je pátek
23. února 2018, 8. týden
svátek má Svatopluk, zítra Matěj

 




Které roční období se vám líbí nejvíce?

 3570
Jaro

 2054
Léto

 1851
Podzim

 2235
Zima

Nemáte zapnuté ukládání cookies! Hlasování do ankety není možné


Informace - Články

Tisk 

10 + 1 otázka


Rozhovor s Josefem Nečasem

Stanislav Šindelka,
Příspěvky,
přečteno 1055x,
24.9.2009




Předem se omlouvám za poněkud pozdější termín dalšího vydání pravidelné rubriky. Ale příprava „hodů“ dává pořádně zabrat, a tak se rozhovor poněkud zpozdil. Jak již bylo avizováno, tak mým hostem byl Josef Nečas. Všestranný sportovec a navíc člověk se zajímavým povoláním. Hasičský sport je v naší obci poměrně populární, a myslím si, že Josef je ta správná osoba k tomuto tématu. Otázek na něho bylo celkem dost, a myslím si, že jsou zodpovězeny vyčerpávající formou se spoustou zajímavých poznatků.
Nejprve vizitka mého dnešního hosta:

Ing. Josef Nečas
33 let, svobodný, bezdětný
současný ředitel Hasičského záchranného sboru okresu Blansko, v letech 2004 – 2008 starosta občanského sdružení Sbor dobrovolných hasičů Šošůvka

2001 – 1. místo v okresním kole v požárním sportu, 2002 – 1. místo v okresní lize Blanska v požárním útoku - vždy v dresu Šošůvky
2003 – v dresu Horního Poříčí 2. místo na mistrovství republiky dobrovolných hasičů
- od roku 2001 nepřetržitě vítěz krajských kol hasičů z povolání v sestavě hasičů Blansko
- několikanásobný medailista v krajských soutěžích HZS v disciplínách 100 m s překážkami či výstupu na věž
- hasičské TFA (podrobnosti vysvětleny v následujícím rozhovoru): 3. místo v Brně 2008, 4. místo na přeboru ČR v Olomouci 2008, 3. místo ve své kategorii na otevřeném mistrovství ČR v Chomutově.

Posledního skvělého výsledku dosáhl Josef už po našem rozhovoru. 22.9. obsadil na oficiálním mistrovství HZS ČR TFA v Olomouci (v závodě, ve kterém se sešla nejsilnější konkurence za poslední roky) v absolutním pořadí 6. místo.


1. Jak bylo řečeno ve vizitce, tak „šéfuješ“ blanenským hasičům. Jenže co Tě vůbec přimělo k volbě takového hodně náročného povolání? Nebo to byl Tvůj dětský sen?

J.N. Abych řekl pravdu, práci u hasičů jsem měl vyhlídnutou dlouho před tím, než jsem tam skutečně nastoupil. Hasičina mě bavila už jako dobrovolného hasiče v Šošůvce. A už tenkrát byly hasičů plné noviny i televize, jak zasahují u různých událostí. Říkal jsem si, proč to nezkusit. Proč nedělat něco, co je u veřejnosti docela kladně hodnoceno. Navíc v průběhu času jsem zjistil, že mi docela vyhovuje směnový systém, který jsem mezitím zažíval u Policie. Člověk nechodí klasicky do práce, ale na služby, slouží i o víkendech, nocích i svátcích. A v týdnu je kolikrát doma. Navíc, když zrovna nikde nezasahuje, dá se ve službě zlepšovat fyzička v posilovně. Tak jsem se přihlásil.
Nevzali mě sice hned, předtím jsem asi pět let sloužil u Policie ČR. K tehdejšímu Hasičskému záchrannému sboru okresu Blansko jsem byl přijat v roce 1999. Prošel jsem několik funkcí od obyčejného hasiče až po velitele družstva. V průběhu služby jsem si dodělal vysokou školu, konkrétně Vysokou báňskou v Ostravě. No a loni odešel z funkce můj dosavadní předchůdce na ředitelském postu. Na jeho místo bylo vypsáno výběrové řízení, a jelikož jsem splňoval všechny požadavky, tak jsem se přihlásil. Když jsem ve výběrovce uspěl, byl to pro mě docela velký kariérní skok, ale postupem času se člověk zapracuje a zvykne si. Dostal jsem hodnost plukovníka a od 1. 7. 2008 dělám ředitele hasičům okresu (dneska Územní odbor) Blansko. Přestal jsem chodit na směny a jsem teď v kanceláři.

A ty dětské sny? Jé, co já jich měl... Většina z nich ale byla těžce nesplnitelná…
Paradoxně o hasičích však nikdy žádné nebyly.

2. Hasiči (nebo dříve také požárníci) mají v naší obci velkou tradici. Ne tak hasičský sport. Dá se říct, že je hodně spjat s Tvým jménem. Vzpomeneš si na první začátky?

J.N. Je pravda, že Sbor hasičů je nejstarší organizace v obci, vždyť datum založení sboru je rok 1895, co je už 109 let. Ne vždy pracoval tak, jak v posledních letech. Já jsem u hasičů v Šošůvce od roku 1993, tenkrát se parta mladých kluků rozhodla obnovit činnost této organizace. Vždyť hasiči zde v té době vůbec nefungovali. Velký podíl na tom měl především Milan Hudec, který s tím měl bohaté zkušenosti a nás „mlaďochy“ tak říkajíc vedl.
No a s tím je spojen i počátek požárního sportu u nás. Každý rok se jelo jen na okrskovou soutěž, kde soutěží okolní obce spadající pod okrsek Sloup. Ta je tak říkajíc povinná pro každý sbor. Potom už záleží na aktivitě každého sboru. Vítězové okrsků postupují dále na okresní kolo, kraj a republiku. Mimoto existuje ještě celá řada pohárových soutěží. Dnes jsou tyto „pohárové“ lokálně organizovány do různých dlouhodobějších soutěží. Jednou z nich je i nám dobře známá Velká cena Blanenska, která do současné podoby časem vykrystalizovala ze samostatně organizovaných soutěží na Blanensku.
Ale zpět k začátkům. Nikdo z nás v té době nevěděl o požárním sportu vůbec nic. Nic o vybavení, tréninku, taktice, prostě nic. Jezdili jsme se jen tak dívat na závody a nenápadně okukovali lepší družstva, jak to vlastně dělají, fotili si jejich vybavení a točili si jejich útoky na video. A když jsme se tenkrát sami pokusili nějakých závodů zúčastnit, bylo to spíš k smíchu.
Jak šel čas, tak se to přece jenom zlepšovalo, časem se dokoupilo vybavení a začalo se cíleně trénovat. Především od roku 2000, kdy nám obec přispěla na novou motorovou stříkačku, která je asi základním kamenem. Přes mnoho peripetií jsme se dostali až ke „zlatému období“, kdy jsme vyhráli Okresní kolo v požárním sportu na stadionu ASK Blansko v roce 2001 (kde se ještě vedle útoku běhaly štafety 4 x 100 a taky disciplína 100 metrů s překážkami) a tehdejší Okresní ligu v požárním útoku v roce 2002. To jsme byli v úplně opačné situaci, než na začátku – ostatní družstva nenápadně pozorovala nás a učila se od nás.
Na tohle období jsme už nikdy nenavázali.

Chtěl bych ale podotknout a hlavně separovat od sebe sportovní družstvo hasičů a samotný Sbor dobrovolných hasičů. I když po sportovní stránce jsme zažívali od té doby tak trošku útlum, co se týče kulturního dění a pořádání různých akcí, byli jsme v tomto opravdu na úrovni. Když se za tímto obdobím ohlédnu, byla zde opravdu skvělá parta lidí, která byla schopna zorganizovat skoro cokoliv a obětovat tomu spoustu svých sil a času. Na akce typu oslavy 110-ti let sboru, každoroční závody u kulturáku, hasičské zabíjačky nebo na hasičské plesy, kde jsem se setkával s umělci, které jsem znal pouze z televize, na to se opravdu nedá zapomenout. Snad se tento vysoký trend podaří udržet.

3. Šošůvka byla dokonce vítězem Velké ceny Blanenska. Což je obrovský úspěch, který možná nebyl až tak doceněn. Dokázal bys ještě teď vyjmenovat vítězné družstvo a charakteristiku jednotlivých borců?

J.N. Úspěch to byl, to je pravda. Na druhou stranu je nutno poznamenat, že dnešní Velká cena Blanenska je s tehdejší Okresní ligou Blansko z roku 2002, kdy jsme vyhráli, neporovnatelná. Jednak jsou do hodnocení počítána jakákoliv družstva, ne jen ta z okresu Blansko, ale hlavně výkony jednotlivých družstev jsou úplně někde jinde. Když jsme toho roku vyhráli v Němčicích za 19,17, utekli jsme druhému družstvu o půl vteřiny, a ostatní na nás koukali s velkým uznáním a respektem. Dneska by tento čas stačil tak někde na druhou desítku výsledkové listiny.
Ale jak jsem říkal, v kontextu tehdejší doby to byl úspěch.
Stejně tak to bylo s vítězstvím na okresním kole z roku 2001 v Blansku, o kterém jsem psal výše.

družstvo tenkrát tvořili:
Vytásek Petr – strojník. Petr je znalec přes motory a díky němu jsme měli jeden z nejlepších strojů v soutěži.
Nečas Josef – koš
Vašíček Petr - s Petrem , který byl se mnou na savicích, jsme byli tenkrát dost sehraní. My dva jsme nabírali vodu a docela nám to šlo, hlavně v rychlém čase.
Štrait Kamil - roztahoval béčka (první dvě silné hadice od stroje) – Kamil byl tenkrát hodně zapálený do požárního sportu a hasičiny vůbec a dělal pro to hodně. Béčka mu šla výborně, i když pokud si dobře vzpomínám, tak se asi v půlce sezóny zranil a nějaké závody za něj běhal Karel Toufar
Jarůšek David - jeden z našich kamarádů z Veselice. David tenkrát dělal rozdělovač a byl velice spolehlivý. K tomu ještě rychlý. Mají to hold v rodině, protože jeho bratr Marek je v reprezentačním družstvu. Jednou za něho zaskakoval Míra Musil, který svého času byl taky hodně zapálený do dění ve sboru.
Nečas Bohumil - Bohuš byl naší velkou oporou řadu let. Je sice z Veselice, ale řadu let jsme ho brali jako našeho. Přidal se k nám už v našich začátcích a vždy byl na pravém proudu. Dost se o požární útoky zajímá a ví o tom asi nejvíc. Taky má asi největší podíl na všech úspěších, kterých jsme dosáhli.
Nečas Jan - Honza dělal levý proud a na tu dobu stíhal perfektně. Měl dlouhé nohy a krok a vždycky to k terči nějak doběhl. Bohužel jeho smrt byla jako rána z čistého nebe. V roce 2005, kdy Kamil skončil na rozdělovači, jsme s ním počítali na tento post. Kdyby tragicky neumřel, možná bychom, s ním na rozdělovači, ještě něco dokázali.

4. V čem vidíš příčiny toho, že Šošůvští muži pomalu, ale jistě ustupovali z vydobytých pozic a v letošní sezóně nedokázali složit ani soutěžní tým? A když už jsme o opouštění pozic. O Tvé rezignaci na starostu SDH jsem slyšel několik verzí. Můžeš to uvést na pravou míru?

J.N. Po vítězství v roce 2002 ve Velké ceně to už nikdy nebylo ono. Ještě jeden světlý moment přišel v sezoně 2005. To se nám dařilo, měli jsme asi „nejnadupanější“ družstvo v historii a byli jsme jedni z kandidátů na celkové vítězství. Řekl bych, že co do kvality a vybavení jsme na tom byli lépe než v tom vítězném roce 2002. I když jsme nakonec skončili na 6. místě. Bohužel potom to šlo jen a jen z kopce. Největší problém je samozřejmě kvalita družstva. A tu my jsme rozhodně neměli. V dnešní době je úroveň požárních útoků na takové úrovni, že potřebujete v družstvu opravdové sportovce, co umí běhat. A to byl u nás problém. Vždyť většina kluků z družstva nikdy nesportovala. A ti, co v Šošůvce trochu běhat uměli, hráli fotbal. Lepili jsme sestavu, jak to šlo, ale bylo to spíš vytloukání klínu klínem. Na rovinu musím říct, že nebýt Bohumila Nečase, tak jsme to asi zabalili už dávno. Nejhorší to bylo poslední dva roky, to už bylo fakt trápení. Nejlepší družstva nám dost utíkala a my jsme svými výkony zapadli spíš do šedi průměru. Přístup už nebyl takový jako dřív, což mě mrzelo. Když se k tomu přidala řada osobních problémů mezi námi samotnými, vytratila se ta potřebná pohoda, co v družstvu kdysi byla, a bylo na čase to zabalit.
V letošní sezoně byly snad nějaké náznaky, že se slepíme aspoň na domácí soutěž. Ale od současného vedení sboru nepřišel žádný impuls složit družstvo, tak nevím. Asi už to nepůjde.
V současnosti ještě drží prapor šošůvského sboru družstvo žen, teda aspoň nějaké torzo, co z původního družstva žen zbylo, ale to mi nepřísluší hodnotit.

A co se týká mého odchodu z čela SDH? Zde musím podotknout, že jsem této funkce zanechal na vlastní žádost a z čistě osobních důvodů. Většina lidí si myslí, že jsem toho nechal kvůli současnému ředitelování a nedostatku času. To je omyl. Nedělalo by mi to problémy. Ale už jsem prostě nechtěl pokračovat. Hlavně kvůli několika málo „hodnotitelům“ mého chování, které se údajně po vystudování vysoké školy hrozně změnilo. Za těch několik málo let jsem hasičům a vůbec Šošůvce obětoval dost a svědomí mám čisté.

5. Při soutěžích se sejde celá řada družstev. Bývali jste spíš soupeři nebo kamarádi? A když „nejde“ Šošůvka, máš v závodě nějakého svého favorita?

J.N. Sice jsme oficiálně byli soupeři, ale vždy jsme se k sobě chovali jako kamarádi, vzájemně si na soutěžích fandili, kolikrát si půjčili vybavení nebo samotného člena družstva, když se u někoho jiného někdo zranil. A to nebyly jen soutěže. Sbory se vzájemně navštěvují na jimi pořádaných akcích, ať už to jsou plesy, poutě, zabíjačky, zájezdy atd. Jen když si vzpomenu, kolik hasičů z ostatních sborů každoročně navštíví hasičský ples u nás. Hasiči jsou prostě takoví - patriotismus, kamarádství a vzájemná pomoc k nim vždycky patřily.
Teď nad tím tak přemýšlím, kolik životních partnerů se dalo dohromady jen díky hasičským závodům. Tím, že soutěží i děvčata, máme asi oproti fotbalu či jiným sportům v tomto trochu výhodu.

Na soutěžích jsem se letos moc neobjevoval, jen na některých.
Dá se říct, že vysloveně nemám svého oblíbence mezi soutěžními týmy. Když ale někdo předvede dobrý požární útok a skvělý čas, rád mu pogratuluji. Za ty roky, co jsem hasičský sport dělal, znám skoro v každém týmu někoho…
Ale jestli jsem někomu fakt přál úspěch? Asi holkám z Černovic, asi určitě všichni víte proč…


6. Práce hasičů je určitě hodně fyzicky náročná. Existují nějaké fyzické prověrky nebo absolvují sami hasiči nějakou společnou přípravu? Ty sám jsi pověstný skvělou fyzičkou. Jak si ji udržuješ?

J.N. Náročná určitě je. Nejen fyzicky, ale i psychická stránka věci hraje důležitou roli. Příslušník hasičského sboru (teď mluvím o hasičích z povolání) musí splnit celou řadu požadavků. Mezi ně patří i fyzická připravenost na výkon služby. V rámci služby, pokud zrovna není někde u zásahu, je pro hasiče v denním řádu vyčleněna doba pro fyzickou přípravu. Možností na stanici je dost – posilovna, hřiště atd. Každý se k tomu samozřejmě staví jinak. Někdo maká každou směnu, někdo se jen tak udržuje, aby splnil, co je po něm požadováno. Každoročně se pak musí podrobit každý příslušník přezkoušení z fyzické přípravy. Testy nejsou nijak složité – dva silové testy (buď kliky, sedy-lehy, shyby nebo zvedání nohou) a jeden vytrvalostní (běh na dva kilometry nebo plavání na 200 metrů). Jsou určité limity na splnění. Každý průměrně fyzicky zdatný chlap to zvládne, pokud se ovšem aspoň trochu fyzické přípravě v průběhu roku věnuje…
Je pravda, že vytrvalost a z toho pramenící fyzička mi nikdy problémy nedělala. Je to údajně i tím, že mám docela pomalý srdeční tep. Doktoři na pravidelných prohlídkách, kam musíme každoročně z práce chodit, na mě vždycky zírají a tvrdí, že jsem jak medvěd v zimním spánku. Dle jejich tvrzení díky tomu mám dobré dispozice k vytrvalostním sportům.
To samozřejmě samo o sobě nestačí. Sám jsem se vždycky snažil držet se fyzicky na nějaké úrovni. Mám doma docela slušnou posilovnu, takže v zimě se zdržuji hlavně tam. K tomu hromada naběhaných kilometrů, dost často jezdím na kole...
Teď mám jednu specialitu. Disciplínu TFA (z anglického překladu Thougest fireman alive – nejtvrdší hasič přežije). Jedná se o soubor činností vyplývajících ze samotného zásahu hasiče – roztahování hadic, přenášení 80 kilové figury, přenášení těžkých závaží atd. Vše končí výběhem do výškové budovy po schodišti, někdy až do 20. poschodí. Vše se provádí na jeden zátah bez přestávky a s kompletním ochranným hasičským oblekem, těžkými botami, přilbou a aktivovaným dýchacím přístrojem na zádech.
Hasiči v tomto mezi sebou oficiálně soutěží a došlo to tak daleko, že máme oficiální Mistrovství České republiky, které je koncem září v Olomouci. Nejlepší borci z republiky se pravidelně účastní světových hasičských her, kde je tato soutěž brána jako jedna z nejprestižnějších. Letos byli v kanadském Vancouveru, za rok se hry pořádají v korejském Daegu, takže uvidíme. Nějakou dobu už se na to připravuji. Chodím běhat do schodů v Blanenském „výškáči“ a tak podobně.
Musím říct, že tohle je opravdu asi ta nejtěžší fyzická aktivita, jakou jsem kdy zažil. K tomu člověk musí mít fyzičku, i kdyby nechtěl.

7. Jak je to u hasičského sportu? Sledují proudaři svoje časy? A máš nějaký svůj osobní rekord?

J.N. V prvé řadě musím uvést, že proudař a jeho dobrý čas, to nezáleží jen na něm samotném. Musí to 100 % „klapnout“ celému družstvu, tedy sedmi lidem. A to je na požárním sportu to největší kouzlo. Sebemenší zaváhání či chybička se projeví. Je to sport setin, někdy je v jedné vteřině naskládáno i deset družstev. Najdou se lidé, kteří na tento sport psychicky nemají.
Co se týká samotných proudařů, na ty jsou kladeny asi největší nároky, hlavně na jejich rychlost. Ať si každý, kdo čte tenhle článek, představí, za kolik vteřin zaběhne čistých 100 metrů? U požárního útoku je třeba odstartovat, po deseti metrech spojit spoj na hadici, změnit úhel běhu o 90°, s hadicí v ruce uběhnout dalších devadesát metrů, během toho ještě napojit proudnici a trefit proudem vody pěticentimetrový otvor v terči. Nejlepší družstva tohle dneska zvládnou za 16 vteřin…
Jinak samozřejmě proudaři se bedlivě sledují. Evidují si svoje nejlepší výsledky a kolikrát se i rádi pochlubí. V Šošůvce, když se nám relativně dařilo, tak jsme 18ky dávali docela často. Nejlepší sestřik a tedy asi osobní rekord budě asi těch 18,00 ze Senetářova 2005 - ještě mám někde doma pohár, protože tenkrát to byl nejlepší výkon soutěže. Dneska už by to zdaleka nestačilo.
Ale znovu upozorňuji, že záleží opravdu na celém družstvu. Sestřik terče, potažmo výkon proudaře je jen třešnička na dortu.

8. Prý jsi „šel“ i hasičskou extraligu? Můžeš to trochu rozvést?

J.N. Extraliga jako taková je soutěž jako každá jiná. De fakto se jí může účastnit jakékoliv družstvo stejně jako Velké ceny Blanenska. Má však asi ze všech soutěží největší tradici, nejlepší jméno a účastní se jí asi nejlepší družstva. Padají tam nejlepší časy. Sedmnáctkové útoky jsou k vidění zcela běžně. Nejlepší družstva dnes na extralize dosahují šestnáctkových časů, což už jsou vrcholové výkony. I když osobně si myslím, co do organizátorské stránky věci jsou některé závody Velké ceny Blanenska tak, jak je známe třeba od nás ze Šošůvky, lepší než některé závody extraligy.
Každoročně se koná asi 14 závodů extraligy, z nichž nejbližší bývaly v Plumlově, od letošního roku i na Žernovníku. V době, kdy jsme se Šošůvkou jezdili po závodech, jsme se v Plumlově párkrát zúčastnili, ale nikdy se nám tam nedařilo.
Já sám ještě navíc jsem šel s některým jiným družstvem na výpomoc, tak jak se to běžně dělá, např. za Sychotín, Černovice či Horní Poříčí, ale už si nevzpomenu na výsledek.

9. Od žáčků jsi byl poměrně šikovný fotbalista. Hrál jsi i za dorost a poté za muže. Jenže jsi poměrně brzy s fotbalem přestal. Proč? A co vlastně říkáš na současné výkony fotbalistů ze Šošůvky?

J.N. Jestli jsem byl šikovný, to ať laskavě posoudí pamětníci, kteří si moji fotbalovou kariéru pamatují, jestli ještě teda nějací jsou.
Ale snad mi to aspoň trochu šlo. Například někdy v roce 1989 se za každý odehraný zápas žáků vybíral nejlepší hráč. Kdo měl nejvíc těchto ocenění, ten byl na konci sezony odměněn. Byl to vlastně nápad pana Karla Štraita, který nás tenkrát trénoval a věnoval jako cenu vítězi docela pěkný skleněný pohár. Docela nás i tímto motivoval, a tak jsme se snažili. Uchazečů o tuto cenu bylo poměrně dost – z dodnes hrajících kluků třeba Martin Mikulášek či Zbyněk Musil. Na tuto historku jsem si vzpomněl, protože jsem doma dělal pořádek a ten pohár jsem našel. Po dvaceti letech…
Odehrál jsem vlastně všechno za žáky a dorost pak asi sezonu za muže. Ten rok jsem ještě hrál nepravidelně i malou kopanou za Pegas Šošůvka, který tenkrát opravdu válel.
Bohužel při zápase malé kopané jsem si při jednom souboji zranil levé koleno. Docela dlouho jsem se s tím trápil. Takže to koleno bylo asi hlavním důvodem začátku konce mojí fotbalové kariéry, jinak bych hrál asi do dneška. Několik let to zlobilo. Jen díky tomu, že jsem byl u Policie v Praze, jsem se dostal do Ústřední vojenské nemocnice na vyšetření. Utržený meniskus a postranní vazy v levém koleni. Ihned mi to operovali. Ještě dnes děkuji tamnímu ortopedovi MUDr. Ponnertovi za jeho péči. Už to sice nikdy nebude ono, ale oproti stavu před operací je to paráda.
Po té jsem se ještě několikrát k fotbalu vracel. Několikrát za muže, když hráli ještě „okres“, a když se založilo „béčko“, tak asi sezonu ještě za ně. Ale už na fotbal nebylo tolik času. Jednak kvůli směnám v práci, jednak taky proto, že fotbal kolidoval často se závody hasičů, na které jsem tenkrát jezdil.
A dneska už na to asi nemám. Možná fyzicky bych to uběhal, ale technicky jsou na tom kluci velice dobře a v tom bych jim určitě nestačil….

A co říkám na současné působení týmu? Teď mám na sledování fotbalu poměrně dost čas, jelikož už o víkendech nechodím na směny. Takže na domácí zápasy si skoro vždycky zajdu. A jednak taky proto, že v několika týmech soupeřů hrají moji známí.
Našim klukům jsem postup vždy přál, měli v posledních letech smůlu, že jim těsně uniknul. Ale letos jim to konečně vyšlo, tak i já jsem byl rád.
Zatím jim to i v OP docela jde. První zápasy byly parádní, teď je trošku útlum, ale je to možná tím, že několik hráčů ze základu se zranilo. Někdy chybí jen kousek štěstí a klidu v koncovce.
Ale myslím, že kluci tuto soutěž zvládnou. Není třeba po jednom nepovedeném zápase podléhat panice. Soutěž je teprve na začátku. Kluci mají tu výhodu, že jsou mladí, mají k sobě věkově blízko, a co si všímám na internetových diskusích, tak jsou i docela dobrá patra. Což je dobře.



10. Jakým dalším sportům nebo všeobecným koníčkům se věnuješ ve volném čase? A je nějaký sport, který by Tě lákal? A co nějaký sportovní vzor?

J.N. Bohužel toho mám v poslední době tolik, že na nějaké koníčky moc času nezbývá.
Většina volnočasových aktivit se motala stejně kolem sportu. Ať pasivně nebo aktivně. Sportů jsem si zkusil opravdu hodně. Dá se říct, že na co jsem šáhnul, to mi víceméně šlo. Přes klasické kolektivní a individuální sporty až po různé adrenalinové zážitky. V souvislosti se zaměstnáním to byl samozřejmě požární sport – od atraktivního výstupu na věž po klasický požární útok. Poslední dobou to výše uvedené TFA.
Jinak každoročně jezdíme s jednou hasičskou partou na týden do hor na lyže. Už nás tam dobře znají a jsme tam jako doma. V létě zase na pár dní do Alp vyšlápnout si na kole nějaký alpský „krpál“. Takový výjezd při 27 kilometrů dlouhém stoupání na italské Passo dello Stelvio vysoké 2760 metrů nad mořem, ten dá taky pěkně zabrat
A jestli nějaká trocha času zbude, s ohledem na to, že mám postaven nový dům, tento čas trávím převážně tam. Práce je na něm ještě více než dost. Takže ten barák je v současnosti asi jediný nesportovní koníček.

Co by mě lákalo? Jak jsem již uvedl, tak sportů jsem zkusil opravdu hodně. I některé tzv. adrenalínové. Bohužel tyto sporty hodně podléhají komerčnímu vlivu a jsou většinou hodně o penězích….
Teď mě nic nenapadá. Snad něco hodně netradičního…

Vzorů bylo vždy dost. Hlavně jsem obdivoval ty, kteří něco dokázali. Těch jmen bylo hodně. To stejné u sportovních kolektivů. Něco jako hokejisté v Naganu.
V profesním, hasičském sportu, je to jednoznačně můj kolega Josef Pěnča. Co dokáže v 48 letech v požárním sportu, a hlavně na věži, je neuvěřitelné.


10+1. Slyšel jsem, že jsi byl členem speciálních policejních jednotek, hovořilo se i o URNA. Co je na tom pravdy?

Tak to musím poopravit. Abych to specifikoval. URNA = útvar rychlého nasazení. Je to speciální policejní jednotka spadající přímo pod policejní prezidium. Tam jsem bohužel nesloužil, i když pár kluků odtud znám. Byli to vesměs moji bývalí kolegové, co se tam dostali, když už jsem u policie nebyl. Provádějí speciální činnosti a jsou na to speciálně vybaveni. Slyšel jsem, že v poslední době jezdili i do Iráku hlídat naši ambasádu. Moc se o nich nemluví, ale nehledejte tam super hrdiny typu amerických filmových hvězd – jsou tam úplně normální chlapi.

Já jsem za svoji éru u policie sloužil dva roky u SPJ – Stálé pořádkové jednotky. Taktéž specifikovaná složka určená převážně pro potlačování hromadného narušení veřejného pořádku – takzvaní „těžkooděnci“, kteří jsou vidění v televizi skoro denně. Spadá přímo pod pražskou policejní správu. Jezdili jsme třeba s fotbalovými fanoušky, hlídali velké demonstrace a tak. V Praze a okolí se pořád něco dělo. Viděl jsem díky tomu spoustu zajímavých zápasů, spoustu koncertů světových umělců a tak.
Rád na to vzpomínám…

Děkuji za rozhovor.

V příštím vydání je připraven zodpovídat dotazy dlouholetý výborný stolní tenista, bývalý fotbalista a zároveň velký příznivec našich fotbalistů (kterého je na každém zápase opravdu hodně slyšet) Josef Čupr.
Otázky na mého hosta můžete opět zaslat na emailovou adresu: kostas99@seznam.cz



Diskuse


Zobrazit diskusi nebo přidat příspěvek


 Work time: 5.846 s | © 2010 Obec Šošůvka | Webmaster