Znak obce a Nazev obce

Dnes je neděle
27. května 2018, 21. týden
svátek má Valdemar, zítra Vilém

 




Které roční období se vám líbí nejvíce?

 4744
Jaro

 3499
Léto

 3684
Podzim

 3778
Zima

Nemáte zapnuté ukládání cookies! Hlasování do ankety není možné


Informace - Články

Tisk 

10 + 1 otázka


Rozhovor s Jaroslavem Stříteckým

Stanislav Šindelka,
Příspěvky,
přečteno 1262x,
3.5.2010



Můj další host je jednak skvělý vypravěč, kterého vydržíte poslouchat celé hodiny, nebudete je považovat za ztracený čas a vždy se dozvíte něco nového. Dále velice vzdělaný muž, jenž měl možnost setkání z mnoha osobnostmi kulturního či společenského života, a navíc člověk, který mistrně dokáže využívat krás našeho mateřského jazyka, což Vy určitě poznáte z následujícího rozhovoru a já sám bych se tomuto umění někdy hodně rád přiblížil. Tohle vše a ještě spousta dalšího by se dala říct o Jaroslavovi Stříteckém.

Nejprve stručná vizitka:

prof. PhDr. Jaroslav Střítecký, CSc., 68 let
ženatý, 4 děti, 2 vnoučata
univerzitní profesor, Ústav hudební vědy FF MU



1. Mohl byste trochu přiblížit Vaši práci na vysoké škole?

J.S.: Naše obory mají „čtecí“ charakter. Studenti, kteří chtějí dosáhnout magisterského nebo doktorského stupně, musí mnoho a samostatně číst. Proto se výuka těch pokročilejších liší od výuky středoškolské nebo i výuky v prvních dvou ročnících vysokoškolského studia. Nespočívá v pouhém rozšíření ucelené látky jednotlivých předmětů. Přednášíme obvykle o speciálních tématech, která by měla studenty inspirovat k prohloubení jejich samostatného studia, otevírat jim vhled do vědecké práce, tříbit jejich odbornou zvědavost. Měli by mít možnost kouknout se pod pokličku, jak co „vaří“ jejich učitel. Mezi zdatnými studenty a učiteli se rychle vyvíjí vztah sdílení, spolupráce, otevřené diskuse, zkrátka odborného i lidského společenství.
Často mne žáci žádají, abych vedl jejich závěrečné práce bakalářské, magisterské, doktorské. Taková spolupráce se stává výrazně individuálnější, studenti chodívají na konzultace, píší a předkládají mi výsledky své snahy, debatujeme, co a jak dál. Když se zadaří, obhajují své práce před dvěma oponenty (na PhDr jich bývá více) a komisí, kterou schvaluje vědecká rada školy.
Aby se to vše vydařilo, musí vysokoškolský učitel sám o něčem kvalitně bádat, něco zkoumat - a ne jen vést k tomu své studenty.



2. Co nebo kdo vlastně způsobil, že jste si zvolil Vaše povolání? Jste přísný profesor nebo se stane že „přimhouříte“ oko?

J.S.: Maminka mne vzala – ještě ne šestiletého – do bývalého německého divadla v Praze (dnes Státní opera) na Rossiniho „Lazebníka Sevillského“, seděli jsme v první řadě. Jas a třpyt tohoto díla mne ohromil na celý život. Nikdy jsem jej nepřestal hledat v různých uměních, ve vědění o umění, v dějinách. Proto jsem se nestal komerčním inženýrem, jak maminka s očekáváním často věštívala pod dojmem tehdy čerstvé slávy komerčních inženýrů Zikmunda a Hanzelky.
Oči mhouřím, jen když si zapomenu doma brýle a chci se ostřeji zahledět do půvabů svého publika. Přednášívám ve velkých sálech.



3. Jste profesorem na hudební vědě, hrajete na nějaký hudební nástroj?

J.S.: Nejlépe a nejraději hrávám na rádio. Myslím, že bych si konečně zasloužil kvalitnější nástroj. Pokoušel jsem se udělat díru do světa též jako houslista. Dosti též jsem zpíval, ve sborech i sólově. Rád bych se byl stal operním pěvcem nebo alespoň komediantem. Herectví jsem si vyzkoušel v několika televizních filmech, v jednom jsem dokonce hrál britského špiona, který se pokouší ukrást nejmodernější techniku na Brněnském veletrhu. Zabil mne ranou do hlavy konkurenční americký špion, kterého hrál Peter Scherhaufer. Nakonec mi však nezbylo, než provozovat herectví ve své vysokoškolské výuce. Myslím, že dosti zdařile: studentům a hlavně studentkám dokonce občas vhánívám slzy do očí; výjimečně z dojetí, častěji pláčí smíchem.



4. Co téma cestování? Případně která země na Vás zanechala největší dojem?

J.S.: Nejpodrobněji jsem procestoval Německo a Rakousko. Mnichov a okolí, Salzburg, Innsbruck, Porýní mám v srdci jako místa, kde bych docela rád žil. Jako doma jsem býval v Paříži, protože jsem hodně čítával francouzskou literaturu, takže jsem pařížské čtvrti znal zpaměti. Jen mne trochu mátlo, že vzdálenosti a rozměry kdečeho jsou ve skutečnosti jiné než v románech.
Nezapomenutelné jsou Karpaty, projel a prošel jsem je několikrát. Jednou jsme sjížděli divoké rumunské vody, to byla nádhera přírody ještě opravdu panenské. Pouze ovčáčtí psi se mi moc nelíbili. Svědomitě chránili svěřená stáda, byli zvyklí rvát se s medvědy, a tak z nich šla docela hrůza. A ta kuchyně na rumunském a bulharském venkově!! (Nikoli pro davy rekreantů u moře!) Nádherně jsme lyžovali na Predealu a v Busteni, potkávali jsme tam hlavně Švédy – ti už tehdy pokládali Alpy za přelidněnou továrnu na peníze.



5. Váš oblíbený hudební skladatel, autor nebo dílo, případně proč? A kterou knihu jste v poslední době četl, nebo jaký autor či žánr je Vám nejbližší?

J.S.: Samozřejmě Janáček – divoký panáček! Ne ten, co v Uherském Brodě vaří projímavé pivo, ale náš Leoš z Hukvald. Snad je to tím, že jsem studoval hudební vědu v Brně, naši profesoři Racek, Štědroň, Blažek Janáčka ještě osobně znali. Vždy mne okouzloval Béla Bartók, svým zájmem o uherskou lidovou píseň spřízněný s Janáčkem. Čím jsem starší, tím víc mne oslovují Šostakovič a Stravinskij. Když toto říkám, hned mám špatné svědomí: vždyť v té hudební říši je nevyčerpatelně nezměrných krás!
Co se týká četby. V poslední době jsem přečetl „Dějiny Mexika“. Velmi blízcí jsou mi Vladimír Nabokov, Ivan Bunin, Dostojevský. Vždy jsem miloval Goetha, když jsem byl gymnazista, učaroval mi „Jakub Fatalista“ Denise Diderota a Voltairův „Candide“. Dost se zabývám literaturou profesně, tím větší bývá pak radost z četby mimoprofesní.



6. Jste také profesorem historie, které historické období je Vám nejbližší?

J.S.: Historii jsem studoval, ale profesorem historie nejsem. Docenturu a profesuru mám v oborech filosofie a sociologie. Obsahově to však přílišný rozdíl není. Snažíme se plout žitým časem minulosti, současnosti i budoucnosti – a snažíme se v tom trochu vyznat, abychom si nerozbili čumec o skalisko nebo nehrábli holou rukou po něčem dravě kousavém či smrtelně jedovatém. Poutavé bývá vždy to období, které zkoumáme, o němž leccos víme. Kultivuje to naši zvědavost, můžeme si lépe klást zajímavější otázky. Ale žít je nejlépe, kde je nám dáno. Můj otcovský přítel, vynikající německý husitolog Ferdinand Seibt, napsal v úvodu k jedné své knize o středověku, jak nádherná to byla doba. Nezapomněl však dodat, že žít by v takové době nechtěl: neměli antibiotika, bylo nebezpečno, namísto fotbalu bojovali natvrdo, skutečně o život a ne jen jednou týdně, trpívali revmatismem – vždyť v hradech bylo v zimě teplo jako v našich jeskyních. Ve Versailles jednou – myslím v r. 1727 - Ludvíku XV. zmrzlo v číši na stole víno! A neměli uprostřed té nádhery ani záchody, při plesech pouštěli obojí potřebu pod sebe na parkety a služebnictvo to sbíralo speciálními lopatkami. Proto mívaly vznešené dámy tak široce rozklenuté sukně, vyztužené dráty. Malinko přidřepla, udělala "puc" a bylo to. Později umisťovaly se do zvláštního sálu desítky i stovky nočníků.



7. Vaše působení ať už na škole nebo ve spojení s kulturou Vám jistě umožnilo setkání se zajímavými a také známými lidmi. Můžete ukojit moji zvědavost a prozradit s kterými?

J.S.: Jako mladý člověk měl jsem dost štěstí na učitele. Tehdy ještě na vysokých školách dosluhovali grandi z předválečných let, pokud přečkali kádrovou smršť roku devětačtyřicátého. Bývali to vědátoři mezinárodně proslulí a respektovaní – a ti nás učili. Občas si posteskli, že neumíme řecky nebo hebrejsky, ale co mohli, to nás naučili. Tak jsem poznal nejen profesory již zmíněné, ale např. Jana Patočku, J. L. Fischera, historiky Macůrka a Kabrdu, kunsthistoriky Václava Richtra, Alberta Kutala.... Politické ovzduší na škole bylo dusné, avšak snad právě proto vládly i mezi nejrenomovanějšími profesory a jejich pracovitými a přemýšlivými žáky zcela neformální a družné vztahy. Týkaly se věd a umění, ale také jsme s některými chodili do sauny nebo na pivo.
Zvláštní štěstí jsem měl hned po absolutoriu: šestadvacetiletý stal jsem se členem redakční rady časopisu „Host do domu“. Byl to tehdy náš nejlepší literární časopis, tudy se vstupovalo do literatury. Ocitl jsem se mezi lidmi jako byli Jan Skácel, Oldřich Mikulášek, Oleg Sus, Jan Trefulka, Pavel Švanda, Milan Uhde, Adolf Kroupa, Antonín Přidal, Vladimír Blažek, Josef Válka a další. Cítil jsem se tam jak ryba ve vodě. Ti starší měli přirozenou autoritu, ale přijali mne kamarádsky. Ovzduší tam bylo opravdu kulturní, tvůrčí, velmi inspirativní. Před polovinou roku 1969 byl časopis zakázán, mnozí se ocitli na černých listinách.
I ve světě mi byla dopřána setkání, o nichž jsem si původně netroufal ani snít. Ve Frankfurtu jsem chodil do semináře k Th. W. Adornovi, poznal jsem osobně Jürgena Habermase, šachy jsem hrával s Richardem von Weizsäckerem, jehož tatínek se zakrátko stal v NSR presidentem, v Paříži jsem bydlel v rodině historika Jacquese Droze (dodnes se mi zdává, že jsem tam zase přijel...). Po převratu jsem jednou přednáškou zaujal tehdejšího vicekancléře a ministra vědy a kultury Erharda Buseka, který mne pozval k výuce do Rakouska a otevřel mi rakouský vědecký a kulturní svět. Tak mi bylo dopřáno spřátelit se s prof. Moritzem Csákym a dalšími.
V sále starobrněnského pivovaru jsem potkal Salo Flora, šachového génia, který by se byl stal mistrem světa nebýt II. světové války. Podařilo se mu včas prchnout do SSSR a vychovat mistra světa Michaila Botvinnika a mnohé další. Mile mne překvapil svým smyslem pro humor. Mistra světa v šachu korespondenčním Estrina směl jsem hostit i ve svém soukromí. Vyprávěl mnoho zajímavého o moci šachu a šachistů v SSSR.
Mnoho přátel jsem míval a mám v divadelním světě. Václav Havel mne pouštíval do Divadla Na Zábradlí, vždy beznadějně vyprodaného zadem. To ještě ani on sám netušil, že jednou vstoupí do politiky. Viděl jsem tam „Otce Ubu“ s Libíčkem, první inscenace hrabalovské. V Činoherním klubu např. „Mandragoru“ nebo „Tóthovce“, řediteloval tam tehdy můj bývalý student a šachový kamarád Jiří Daněk. Nejblíž jsem měl k první generaci Divadla Na Provázku, chodíval jsem tam téměř denně. Když jsem jednou vynechal „Příběhy Dlouhého Nosu“, říkali mi Provázci, že už je asi na čase inscenaci stáhnout, když Střítecký nepřišel. V prvním filmu jsme s Jirkou Bartoškou před kamerou zápasili o paní Dürrovou od Mrštíků. Vyhrál samozřejmě Bartoška, vždyť měl ve scénáři i líbání, kdežto já ji hodlal bídně svést vodkou. Ale po deseti letech Bartoška hrál v jakémsi seriálu ožralého vozku, kdežto já už byl na fakultě docentem!
Ve filmu „Exponát smrti“ jsem se procházel s Ivuškou Bittovou po výstavišti a tančil v baru. S tou jsem dokonce strávil noc, jenže to bylo jen při nekonečném čekání na to, až přestane liják, aby se dalo pokračovat v natáčení a Scherhaufer mě konečně mohl překvapit v autě a zamordovat.
Velmi jsem se také kamarádil s muzikanty, a to jak s výkonnými, tak se skladateli, z těch nejvíc mi k srdci přirostli Miloš Štědroň a Pavel Blatný. Vážil jsem si toho, že jsem směl blíž poznat Gustava Broma, zvával mne na návštěvy a rádi jsme si povídávali. Samozřejmě o hudbě, po ruce jeho báječnou domácí fonotéku. Poznal jsem v něm zaníceného jazzmana. Přes všechny úspěchy jeho orchestru naříkával, že nemůže v našich tehdejších poměrech uplatnit tolik jazzu, kolik by byl chtěl.



8. Vím, že jeden z Vašich koníčků, je pro muže poměrně netradiční – vaření. Máte nějaké jídlo, které s oblibou připravujete? A jaké jsou vůbec Vaše další koníčky či záliby?

J.S.: To se těžko vybírá! V poslední době rád vařívám pokrmy z lilků a další zeleniny, je-li po ruce litr červeného, pak hovězí po burgundsku. Dokud bývala zvěřina, vyřádil jsem se kuchařsky až až. Na ní se totiž pozná kuchařovo umění: jen dokonale upravená zvěřina výtečně chutná. Nejraději jsem připravoval zajíce, z předku paštiku, ostatní na různé způsoby. Již více než dvacet let jsem však tu možnost neměl.
Další záliby? Strašně rád jsem plaval a plavil se na windserfingu. Ale nějak mne to přechází. Zato mne ani v nejmenším nepřechází hravost, jsem hravý jako kotě.



9. Sledujete sportovní dění v naší obci? A je o Vás všeobecně známo, že hrajete i šachy. Jak dlouho je hrajete a čím vás dokázaly zaujmout?

J.S.: Když jsme u toho sportu, mám chuť odpovědět výkřikem: „Chomutov!!!“ Franta Kocourek říkával totiž „vo tým žádná“, což je německý zbytek hantecu, přeložený do češtiny (darüber keine Zweifel…). Pak to zjednodušil na „VTŽ“. Ale stalo se, že se v první lize hokeje objevilo mužstvo VTŽ Chomutov. Franta nelenil a posunul svůj halasný projev souhlasu ještě o jeden krok, tedy na„Chomutov“. Tomu jsme rozuměli jen my, co spolu mluvíme. Tak tedy na Tvoji otázku: CHOMUTOV!!
A šachy mne naučil tatínek, když mi bylo asi sedm let. Hrávali jsme dost pilně. Když jsem ho začal porážet (kdoví, jak to bylo, tatínek byl otec dobrotivý a milující), postupně jsem hrávat přestal. Hrával jsem spíš na housle. Bohužel jsem ještě nevěděl, že geniální ruský houslista David Oistrach byl v šachu kandidátem mistra. Trochu jsem hrával na vojně, ale víc taroky, že byly kolektivnější a byla u toho víc sranda. Šachy mne zaujaly hlouběji svou stránkou strategickou. Lidé mívají představu, že velcí hráči myslí na desítky tahů dopředu. Není to pravda, jen v určitých fázích musíte každičký tah a možný protitah propočítávat. Dobrý šachista dobrým tahem např. otevírá sloupec pro věž, snaží se centralizovat figury účinněji než soupeř, ale nemůže vědět, co přesně se stane za dvacet tahů. Přesto je průběh partie výborných hráčů předurčen oněmi strategickými tahy. To jsem pochopil, když jsem začal později hrát závodně a hlavně korespondenčně (I. třídu Mistrovství Evropy).
Ještě strategičtější je hra GO. Zaujala mne velmi, ale na velké výkony (jak říkával Jirka Petlach: na hrdinství) už je pozdě.



10. Určitě sledujete i politiku. Kterého našeho či zahraničního politika považujete za obzvlášť schopného? A kolika světovými jazyky se vůbec domluvíte?

J.S.: Obdivoval jsem Bruna Kreiského; jeho maminka pocházela z Třebíče, dodnes je na příjezdu v jednom štítu vidět nápis „Familie Felix“. Měl jsem rád Willyho Brandta, zvl. pro otevření tzv. Východní politiky a proto, že dokázal zamezit kriminalizaci zradikalizovaného studentstva z r. 1968.
Světovými jazyky se domluvím celkem čtyřmi, nejlépe německy. Občas se však nedomluvím ani mateřštinou, ono záleží, s kým mluvíte a jak velká je vzájemná vůle po dorozumění. Pak to jde třeba i rukama a nohama.


10+1: Jak se stane, že se rodina spjatá s městem rozhodne pro život na venkově? Případně kde jsou výhody a nevýhody života v Šošůvce?

J.S.: Měli jsme maličké děti . V Brně nešlo otevřít okno do ložnice, to tam hned bylo, jako když si v zavřené garáži pustíte motor. Jako sociologové jsme leccos věděli o tom, že nestane-li se zázrak, čeká nás brzy krutá ekonomická a ekologická krize. Z obou důvodů připadalo mi rozumné odejít na venkov. A jak jsme se tu octli, přilnuli jsme ke krajině i mnohým lidem. Nevýhodou jistě je dojíždění do Brna a omezení části někdejších kontaktů. Nabyli jsme však kontakty jiné, velmi příjemné pro mne bylo osvobození od akademického pletichaření a snobismu. Děti zde prožily nejen dětství v ekologicky kvalitním prostředí, ale také v přirozenějším a zdravějším prostředí sociálním. Zatímco v Brně by zůstaly odkázány pouze na styky s profesně či umělecky spřátelenými rodinami, zde měly a mají kamarády z rodin movitějších i méně movitých, kamarády různého zaměření profesního nebo studijního, zkrátka nevyrostly v uzavřeném a jen zdánlivě luxusním ghettu. Když byly děti malé, líbila se nám zdejší výrazná sociální kontrola, nemuseli jsme se bát pustit je na hřiště, k lesu apod.


Děkuji za rozhovor.


V dalším vydání bude mým hostem bývalý skvělý fotbalista a v současnosti velký příznivec všech šošůvských sportovců. Neboť jej nepotkáte jen na každém mistrovském utkání našich fotbalistů, ale je to i nejvěrnější fanda stolních tenistů našeho oddílu. Sám se snaží ještě stále aspoň rekreačně sportovat, i když zdraví i časové zaneprázdnění jsou hodně zdatným soupeřem. Navíc je to i příjemný společník, což mi určitě všichni Ti, co ho znají, potvrdí. Mým dalším hostem bude totiž Dušan Krátký, kterému můžete položit otázku prostřednictvím emailu kostas99@seznam.cz.





Diskuse


Zobrazit diskusi nebo přidat příspěvek


 Work time: 3.488 s | © 2010 Obec Šošůvka | Webmaster